Páteční úvodní den

V pátek se všichni účastníci sjeli v odpoledních hodinách na místo činu. Petr Václav s Eliškou a Jasmínou prověřovali jednu z částí zamýšlené sobotní trasy včetně proviantních a stravovacích možností.

"Najeli jsme 60 km, abychom si prověřili sjízdnost části trasy, po které měl následovat 13 km dlouhý sjezd vojenským újezdem, který je otevřen pouze od pátku do pondělí." Těmito slovy potěšil zejména Jožínka Petr Václav, když se večer, po vysílání sešli v kempu.

V průběhu pátečního vysílání studia Midgard se stavěly stany, štábní přístřešek a zabydlovaly se chatky. Po deváté večer jsme se všichni sešli a měli jsme si co vyprávět! Ale do půlnoci museli všichni spát, protože sobota měla být náročným dnem!

Náročná sobota prověřila přípravu

Sobota nezačala nejlépe. Ranní lijavec, kdy tekly potoky vody nenadělil šance na odjetí připravené trasy, která byla více orientována na lesní a polní cesty. Předsunutá motorizovaná četa Václavových, která se do kempu po desáté ráno přesouvala asi 5 km z domova, narazila na rozbahněný úsek před Mostkovicemi.

Z pod nánosu bahna na čelní straně vozíku i jinde se vyprostila naprosto čistá Eliška, která vše dohnala na mokré trávě a hřišti v kempu. Pohled na zabahněná kola a jejich bikery trochu vyděsil některé účastníky a další přepršek oddálil start výpravy.

A najednou to přišlo! Z pozamraků vylezlo sluníčko a začalo ukazovat svoji čarovnou sílu! Skončila diskuse na všelijaká témata a vše spělo k odjezdu.

Výtky na ne-nošení přilby si vzala Iva k srdci a předvedla svůj nový model. Pravda, trochu jsme si museli všichni počkat, než sladila účes, styl a blembák, ale výsledek byl o to cennější! Už jsme se o ni nemuseli strachovat.

Terén ještě nedostatečně oschl a někde to klouzalo. To pocítila Monika, která se hned ve druhé zatáčce po startu "ocitla" na plotě. Z kola nespadla, ale předvedla novou zatím neolympijskou disciplínu lezení na plot společně s bicyklem :0)

Další část cesty se odvíjela již bezpečně. Před Kostelcem na Hané bylo třeba pro dámskou část výpravy najít vhodné "zalézadlo". I to se podařilo a tak jsme mohli frčet směr Lutotín a Bělecký mlýn.

Lesní cesta plná oslizlých kamenů prověřila, jak na tom kdo je s odvahou i chutí se poprat s těžkými podmínkami! Těch pár louží už nikoho nezaskočilo.

Vyjeli jsme z lesa a před námi se objevil Bělecký mlýn. Restaurace byla otevřená, i když se ze salónku trousili svatebčané. Jožínkův návrh, že bychom se mohli občerstvit, neboť jsme příbuzní nevěsty neprošel již v přípravném období, protože jsme neměli sebou kravaty!

A tak jsme spláchli prach a uháněli kamenitým dlouhým kopcem na Zámeček s koňmi, kde nakonec nebyl ani zámek, ani žádní koně.

Vyrazili jsme směr Přemyslovice, kde skutečně byl a je větrný mlýn založený již v roce 1884 a stále poskytující představu o stavbách tohoto holandského typu.

V Přemyslovicích na zámku jsme na místo restaurace a slibovaného oběda "narazili" na vyprázdněnou provozovnu a museli začít improvizovat. Záchranou nám bylo Stražisko, ležící pod Přemyslovicemi a tak bylo vše jasné!

Ani Stražisko neposkytlo dostatek proviantní nabídky a tak jsme zkrátili trasu, vyhnuli se stoupání nad vojenský újezd a přišli tak o třináctikilometrový sešup. Hlad přemohl i poslední touhu vidět chalupu herce Ladislava Peška, kam jezdíval a vyprávěl dětem pohádky.

Hladové krky jsme uspokojili až díky gurmánské nabídce v kempu Žralok pod Plumlovským zámkem. Zrovna se konaly borůvkové hody a tak mnoho talířů opanoval jeden, zato ohromný borůvkový knedlik.

O jeden, pro mnohé přihlížející neskutečný zážitek, se postaral opět Jožínek. Protože cítil, že příštích pět minut bude nudných, zajel s kolem na břeh rybníka, sundal si vše, kromě kalhot s "cykloplenou" a vrhl se bravurním motýlkem do vody . . .

Podle přehrady ubíhal zbytek cesty příjemně a zanedlouho jsme byli v autokempu přehrada - Mostkovice. Ujeli jsme 40 km a potěšili se krásami Hané aniž bychom zmokli! Nádhera!

Půl hodinky po nás, v půl sedmé dorazil i pěší oddíl ze své výpravy okolo přehrady. Výměna zážitků a sprcha se již staly koloritem.

Na závěr dne byla připravena rozprava s váženým a milým hostem. Iša se dostavila spolu s námi, tentokráte autem. Zúčastnili se i kamarádi Míša a Martin z Pusteven. Závěr dne patřil obrovské bouřce a lijáku, před kterým jsme ujeli na minuty včas.

Nedělní loučení

V neděli ráno jsme se opět sešli a rozebírali sobotní den, diskusi s Išou i bouřku, která prověřila trempové schopnosti stanujících. A bylo si co povídat!

Po poledni se začali první účastníci loučit a odjíždět domů. Upřímně nemám loučení rád a vždy mi to působí lehkou nekomformitu. Ale jak řekl klasik, "abychom se mohli vítat, musíme se rozloučit"!

Konečně jsme se nalezli s Broňou, která mi marně v sobotu navečer volala a tak jsme to vše museli dohnat! Ale otázky měli všichni, kteří přemítali o informacích, které poskytla Iša.

A pak odjeli poslední účastníci a já si uvědomil, že se rozprchli na svoje planety a od teď se budeme vídat sporadicky, o to více potěšeně!

Díky všem, kdo jste byli s námi a psali tento víkendový příběh vzestoupených. Zkusili jsme si jaké to je, být se svými a mezi svými! Děkuji!

Silný je ten, kdo necítí se sláb. Není osamocen ten, kdo necítí se sám. 

Zdráv je, komu jeho tělo slouží! Milován je ten, po kom někdo touží . . . 

A vzestupuje, kdo se po domovu souží!

Náročná sobota

Ranní budíček provedl opět k radosti všech Jožínek trumpetovýn sólem "jede jede poštovský panáček . . . " Asi vzbudil všechny ostatní v kempu, ale my už přivykli . . .

Někdo snídal v restauraci, jiný vařil, ale rozhodně chutnalo na čerstvém vzduchu všem! Při kávě se narodila trasa výletu - cyklostezkou do Dačic. Něco lesem, něco po silnici, zbytek mezi poli. Cíl zněl jasně: oběd ve vyhlášené restauraci, kde mají skvělou kachničku!

Kola připravit, vozík zapřahat a kdo měl, spustil motorového asistenta. Eliška se usadila na "horké sedadlo" a ukotvena čtyřbodovými pásy pobízela hned od počátku ke zvýšení rychlosti.

Vyrazili jsme dobrodružství vstříc, kolem rybníka a pak lesem k atrakci - "Ďáblova prdel", jak se toto skalisko oficiálně nazývá. Tento kraj je posetý bludnými kameny všech velikostí a narazíte na ně snad všude.

Další cestu nám na turistické červené zhatil polom a velmi úzký profil pěšiny. Velitel bicykl roty Jožínek zavelel ke strategické změně pozic do předem připravených lokalit - rozumějte k ústupu. Vrátili jsme se na silnici a drtili další kilometry po asfaltu.

Ztrácení výšky je nádherné do okamžiku, kdy si uvědomíte, že tudy pojedete nazpět. A že ti co jedou proti vám se rozhodně neusmívají z nedostatku dobré nálady!

Tyto chmurné výhledy hodin budoucích jsme rozptýlili v Českém Rudolci, kde v nenápadné hospůdce vařili fantastickou francouzskou cibulačku a skvělý boršč. Pivo dodalo celému osvěžení konečné vysvědčení "za jedna".

Hltali jsme další kilometry a najednou se před námi rozprostřely Dačice, náš cíl v půli cesty! Hurá do restaurace na oběd, na kachničku a další dietní zázraky!

Dostavuje se první zklamání - kachny nejsou, bývají jen v pracovní dny. Jako by o víkendu neměli lidi hlad! A tak si obědnáváme různé jiné výtvory kuchaře. Některé se vyvedly, jiné ne. 

Například snaha prodat a nechat "zkonzumovat" opravdu velmi nepoživatelné pečené vepřové se kuchaři nepovedlo a tak jsme si zkazili dojem na útratu podniku.

Dohadujeme se s velitelem výpravy Jožínkem, že bude dobré změnit trasu a jet druhou stranou aby morálka v mužstvu (tvořeném 7 ženami, třemi muži a malou Eliškou) nebyla ohrožena vzpomínkami na délku štěstí při jízdě z kopce.

Zejména bezmotorových účastníků se toto riziko týkalo nejvíce. A přes chmurné myšlenky a obavy si Eliška dopřála osvěžující spánek, což jsme jí svorně záviděli :0)

A pak to přišlo, nekončící stoupání, slunce a únava! Můj obdiv patří všem, kteří se vypořádali s kopci i narůstající únavou na jedničku. Od nikoho jsem neslyšel "vzdávám to, nemám na to, nebo nechte mne vydechnout aspoň chvilku".

Posledních pět kilometrů už ubíhalo po náhorní planině mezi stromy, pláněmi a keři s malinami. A nakonec - sešup ke kempu, zasloužený závěr výletu!

Menší část účastníků vyrazila na pěší výlet a také si ho náležitě užila. Na České Kanadě je vždy spousta věcí k vidění!

Nakonec nás osvěžila voda jezera s písčitým dnem. Skvělá volba, stejně jako večeře v místní kempové restauraci.

Večerní posezení bylo inspirativní asi pro všechny. Zavolali jsme Iše, která nám prozradila na čem momentálně pracuje. A hned se to rozebíralo!

Zavolali jsme i Davidovi Tygrovi Plocovi, který slavil v DOMOVě spolu s Míšou Teyrovskou kulaté narozeniny. Oběma oslavencům jsme popřáli a snad i přispěli k dobré náladě. Vždyť strana DOMOV jako první zahájila přípravu naší země pro vstup do BRICS.

Odpočinková neděle

Jožínkův ranní poštovní panáček už nikoho nepřekvapil. Nedělní snídaně byla o to lepší, že jsme nemuseli nikam spěchat, k jezeru to byl kousek.

Někteří kamarádi začali balit, pomalu se připravovali na cestu domů. Vždy byly po ruce další ruce, vždy byl někdo, kdo pomohl s čímkoliv.

Když jsme se rozloučili s těmi, kteří "už museli", vydali jsme se na pláž. Voda byla skvělá, sluníčko připalovalo. Jožínek předvedl několik nezapomenutelných plaveckých figur, což podnítilo kreativitu zejména děvčat.

To co následovalo vypadalo jako cvičení akvabel kombinované s výcvikem regulovčíků armád Varšavské smlouvy. Myslím, že jsme zanechali na pláži i kulturně ideový odkaz, který se vryl hluboko do myslí rekreantů.

Cestou ke stanům jsme se zastavili na oběd a pak následovalo loučení a balení, nejsmutnější část celého víkendu. Ale pozitivním zůstává, že se máme na co těšit. Jednomyslně jsme se shodli na tom, že se letos ještě jednou (minimálně) sejdeme.

Moje poděkování patří všem, kteří se zúčastnili a kteří neztratili dobrou náladu v žádné situaci. A potvrdilo se opět, že nikdo není schopen vzít sebou vše - občas se něco zapomene, ale vždy se najde někdo, kdo chybějící má a zachrání druhého! A tak je to správné, tak to má byť!

Zpráva z Ráje

Den II.

Slíbená rozcvička v 6:30 hodin se nekonala pro rušení nočního klidu a tak se vstávalo o hodinu později. To prořízl  ranní čerstvý vzduch zvuk trumpety oznamující, že je čas na vstávání a přípravu, protože dorazilo čerstvé pečivo . . .

Za vším hledejte Jožínka . . .

Stavy se doplnily, přijeli další účastníci. Po snídani se začala utvářet skupina pěších posluchačů k turistické tůře. Začalo být jasné, že výkonnost i zájem o to, "co uvidíme" vytvoří několik skupin, které vyrazí za svým cílem, některé se spolu potkají a s některými se sejdeme my kolisté na Valdštejně.

Ze dvou nabízených tras zvítězila Vidět krásy Českého ráje z výšky a nadhledu. To znamená vyjet na Hrubou skálu a pak si to užít z několika vyhlídek cestou na hrad Valdštejn.

Tam jsme se také měli sejít s některými skupinkami turistů, kteří se na Valdštejn vypravili. Klíčová byla dvě místa, zámek Hrubá skála a hrad Valdštejn.

Bylo těsně před desátou a někteří zjistili nedostatky na svých strojích. A tak Lenka byla zachráněna díky šikovným rukám Jožínkovým a také proto, že se u Petra Václava vždy nějaká ta duše navíc najde.

Po dořešení technických potíží skupina vyrazila směrem na Podkost, kde byla naplánovaná první zastávka. Díky vysílačkám mělo čelo spojení s koncem skupiny a proto nemohl být nikdo nikde zapomenut při jakýchkoliv potížích.

Malá moderátorka se vezla ve vozíku a tatí měl o zátěž postaráno. Jelo se turistickým tempem 20 až 26 km/h po rovině, kopce se dařilo šlapat rychlostí 9 km/h a z kopců se ztrácela výška rychlostí i přes 50 km/h!

Není divu, že jsme dorazili na Podkost rychle a svěží. První občerstvení a jelo se dál. Libošovická louka prověřila trochou bláta, pak dlouhý sjezd a už jsme u Věžického rybníku.

Péťa Daniel se osvědčil jako fotograf dokumentarista, nenechali jsme si ujít místa, kde se točila filmová klasika Jak dostat tatínka do polepšovny. Ještě pár snímků a už vyrážíme k dlouhému stoupání na Hrubou skálu.

Kousek za Hrubou skálou směrem na Valdštejn dojíždíme první skupinu našich pěších kolegů, zdravíme se a pádíme dál. Po skvělém ztrácení výšky nastupuje opět stoupání a na jeho vrcholu nám je odměnou výhled na celé Skalní město.

Dosahujeme druhého vytyčeného cíle - vyhlídky na krásná panoramata, za kterými jezdí sem, na dno moře celý svět. Focení, oddych a pití, vše potřebné pro další cestu.

Stavíme pod druhou vyhlídkou, dál se musí pěšky. Na kole se na druhou vyhlídku vydal Jožínek sám, neboť se záhy stal akrobatem dne, kdy předvedl skvělý para kotoul přes řidítka svého "Spešlu". Nic ho neodradilo a dobyl cesty pro pěší na kole!

Zdravíme druhou turistickou skupinu midgárdí, která je již na odchodu. Oběd jsme si užili v těsné blízkosti nejstaršího hradu v Českém ráji, hradu Valdštejn. Hnalo se na déšť, vítr ochladil každé zpocené tričko a bundy přišly vhod.

První kapky nevěstily nic dobrého a tak vyrážíme raději na zpáteční cestu. Kousek za Valdštejnem potkáváme třetí pěší skupinu. Na řeči není čas, jen se zdravíme, jsme na začátku vražedného stoupání . . .

Ztrácení výšky okolo Kopicova statku do Kacanov bylo perlou na celé vyjížďce. Pokračujeme přes Kacanovy, Skokovy a Žehrov do Srbska a pak už do kempu Křineč, kde na nás čeká večeře v občerstvení U Olinky.

Někteří míří do sprch, někteří ke Komárovskému rybníku. Inu hygiena a osvěžení přijdou po těch bezmála čtyřiceti kilometrech vhod!

Večerní posezení ve znamení odpovědí na dotazy a vzájemné diskuse realizujeme v kryté části kiosku U Olinky, protože večerní rosa sebou přináší i prudké ochlazení.

Dorazili další posluchači a účastníci akce, kteří se nemohli spolu s námi věnovat celodennímu objevování krás přírody. Večerní společné posezení končí o půl jedenácté, několik skupinek individuálně pokračuje v povídání před stany.

Drogová párty v sousedním kempu Nebe startuje, tentokráte krocena alespoň telefonicky Policií. Ta se raději ani nedostavuje, aby pomohla chránit večerní klid, protože omamné ingredience bylo cítit i za bílého dne.

Druhý den končí, rosa a chlad se plíží do našich stanů, je ještě větší zima než předchozí noc, ale únava vítězí. . . .

Den III.

Poslední den bývá nejsmutnější, protože příběh končí. Ale ten náš teprve začal. Vytvořil se kolektiv, který hodlá společné cyklovýlety a setkání opakovat. A to je opravdu skvělá zpráva!

Po snídani začíná mizet stanové městečko. Mnozí přemýšlíme jak to všechno, co se nám rozmnožilo naskládáme do auta! Nakonec máme naloženo a mnozí po obědě vyrážejí k domovu.

Padá rozhodnutí, že se cestou ještě zastavíme na Podkosti a projdeme se Údolím Plakánku. To si prostě nemůžeme nechat ujít! Kdo neviděl Plakánek, jakoby nikdy v Českém ráji nebyl!

Skaliské údolí nabízí překrásná panorama a focení má vždy skvělý efekt. Naše procházka končí u chalupy Pepy Dvořáka na břehu Oborského rybníka. Mistr zrovna kosil trávník sekačkou a zvědavci ho lačně pozorují . . .

Loučíme se na parkovišti pod hradem Kost, příjemně unaveni plní skvělých zážitků se slibem, že takový víkend si brzy dopřejeme opět, a že to všechno stálo za to a bylo to fajn!

Tak někdy v září opět na shledanou a na šlapanou!